Když píšu...

Elenor

22. ledna 2012 v 18:32 | Nehorázná (Tazi)
"Takže daší zkaženej den," pronesla Ell, v ruce cigáro. Stála na balkóně, opřela se o zábradlí, tělem jí proběhl mráz. Poznámka první, brát si po ránu mikinu, proběhlo jí hlavou. V tílku jí začínala být zima, proto naposledy nasála smog tohohle města, típla cigaretu a nechala ji odnášet větrem. Schválně, jestli ten vajgl doletí za ním...

Seděla v lavici a něco si čmárala do sešitu. Zvuky kolem ní byli intenzivní, ale ona je nevnímla. Poslední rok na střední, tenhle hluk už prostě neslyšela... Ale zaslechla něco jiného. "Leno, vrátil jsem se.." Elenor sebou trhla, ohlédla se. Už zase ho slyšela. A to oslovení nesnášela.
Chytla se jí nostalgická nálada a nechtěla ji pustit. Vzpomínala na to, co spolu proožili. Jak spolu byli štastní. Vzpomínala, jak se to potom zvrtlo... "Elenoro, takže nám to shrneš?", ozvala se učitelka. "Um, no.. já jsem se ztratila v textu."

Víc si toho nepamtovala. Když se probrala, skláněla se nad ní vystrašená učitelka. Mluvila velmi zmateně,roztřeseným hlasem vyprávěla něco o nějakém chlapci v jejím věku. Pak vyslovila jeho jméno. Že se představil.
Ell sebou trhla, vybavila si jeho tvář, to, co jí udělal. "Ne..." Naposledy hekla, než usla. Sedativa právě zabrala.

"Um? On si pro mě přišel?! Co se stalo? Sakra!" Elenor byla dokonale zmatená, nedokázala říct smysluplnou větu a nechápala, nevěděla, byla mimo.
Ale jedno věděla. Byl to on, David. Jeho černé oči v kontrastu s bílou pletí byli rysy, které jen tak někdo neměl, které se nedali splést.. Nedali.
"Leno, mám Tě rád. Ale nejde to. Něco se stalo. Ty to víš.. mám Tě rád." Tahle věta ji v noci strašila, a v nudných chvílích dne na ni nemohla zapomenout. Stýsklao se jí po jeho polibkách plných vášně a romantiky, jenže ho zároveň nenáviděla. Kdykoliv si na něj vzpomněla, možná se podvědomě usmála, ale z očí jí sršela upřímná nenávist.
Podívala se na sebe. Nic jí nebylo, jenom jí příšerě bolela hlava. Bezvědomí, jasně.

Jako vždy, v tílku, kraťasech a silonkách - zabalená do mikiny se v chladném podzimním nečasu vydala na cestu. Od té 'nehody' ve škole se rozhodla, že se mu pomstí. Možná už to byli tři roky zpátky, ale tohle se nedá překonat, na tohle vzpomínáte celý život. A teď má šanci, když ví, že se vrátil.
Šla po ušlapané cestě, která vedla do samého středu lesa. Nebála se, neměla čeho. Doprovázely ji pouze její myšlenky a divá zvěř. Zamířila na mýtinu uprostřed lesa. Nemýlila se, byl tam. Ležel ve spadaném listí, a svýma očima zíral na zatažené nebe.
"Já věděl, že přijdeš. Vždycky si byla tak tvedohlavá. Ale Leno, proto jsem Tě měl tak rád." Pořád bral vážně věci s nadhledem, počád mluvil klidně, jak oby se nic nedělo, pořád byl svůdný. Al eona už nebyla ta naivní puberťačka. Znova by mu neuvěřila!
"A já zase věděla, že tady budeš. A neříkej mi Leno, nemáš tady vůbec co dělat."
"Lásko, ale já jsem přišel dokonat Své dílo."
"Dílo? Bože můj. Tak si mně vem, klidně. Zabij mě stejně jako matku, zabij mě stejně jako bratra. Jen mě zabij, do toho! Předveď se, Davide."
"Leno... Pořád jsi tolik naivní. Přece Tě nezbavím Tvých starostí.."

Když doběhla dmů, byla celá udýchaná a nemohla popadnout dech. Ne, tohle přece není možné. Scarlett nesmí zemřít. Vzala telefon a vytočila číslo.
"Scarlett?"
"Díky bohu, ty ještě žiješ. Máme problém. Vážnej!"
"Ell, co se může dít tak vážnýho?"
"David."
" Do prdele."

Sešli se hned.
"Scar, ten upír Tě zabije. Chce mi ublížit. Hodně.
"Nezabije mě. Neumí my číst myšlenky. Nedokáže mě vyhledat. Neboj se o mě, já to zařídím. Ell, věř mi."
"To nemyslíš vážně.." Elenor dýchala z hluboka, musela tuhle novou informaci vstřebat. Tázavě se podívala na Scarlett. Už to tak bude.. Scar kývla.
"Ale proč jsi mi tohle nikdy neřekla? Mohlo se Tím vyřešit hodně problémů."
"Nemohlo, Ell. Prosím, nebuď naivní. To, že je to můj bratr by nic nevyřešilo. Já ho nemůžu zastavit. To přece víš."
Věděla to, ale nechtěla to přiznat. Nechtěla, aby to takhle dopadlo. Sklopila oči. "Scarlett. Odjeď z města."

I když Scarlett odjela, nemohla být klidná. On si pro ni stejně přijde. Vždyť je to její bratr a on si toho je vědom. Někdo tady zemře. To byo jediné, co Elenor tušila.

Bolest, sténání, tesáky, skok, krev. Bezvědomí. Ell možná propodla Davida kůlem, ale on jí stihl zabít dřív, než si uvědomila, co dělá. A tak tam vedle sebe leželi, mrtví, v kaluži krve. Scarlett je už nemohla zachránit.

Básnění s Mafínou.

25. prosince 2011 v 23:32 | Nehorázná (Tazi)
Když je někdo Dárk a Íwl, musí skládat Kůl básničky, jako já z Majdou!
(To modrý, to škrtlý byla původní verze, která jaksi nedávala smysl. Trochu... Smějící se)

BTW: To první byl nevinnej pokus a pak se to rozrostlo, my nic, my jsme Dárk! Líbající
***

Taky mě to hajku chytlo...

15. prosince 2011 v 17:31 | Nehorázná (Tazi)
Jo, musela jsem si taky napsat aspoň jedno haiku...
***

Praví kámoši
Asi zase vymřeli
Jsem v prdeli.

Zbyli falešní
Ty, co tě nepodrží
Nelžu, je to fakt.

Zkouším hledat zas
A však ty zrady; lezou mi krkem
Jo, chce se mi řvát.
 
 

Reklama