Scarlett Flame

Kapitola druhá

9. prosince 2011 v 20:54 | Nehorázná (Tazi)
Byla asi tak půlnoc. Zase jsem si něco čmárala do toho mýho bloku, jsem naivní. Neumím kreslit, tak o co mi jde?
Tak jo, fajn. Možná mi pár lidí obrázky pochválilo, ale to je jenom Tím, že ty krávy od nás neumí kreslit ABSOLUTNĚ nic.

Plam mě zase uklidnil, ještě, že ho mám!
Samozřejmě, že je zase velká přestávka, samozřejmě, že sedím zase sama u okna apozoruju ten posranej déšť, dívám se, jak dopadá na zem, jak je z toho břečka... Nebude se mi chtít ven. Nebude se mi chtít zůstat ve škole. Zase to skončí čmáráním do sešitu, jo.

"Mami, spíš?"
"Hmch?"
"Už nic, jdu si kreslit..."
"Hmmmmm."
"Dobrou..."
"Díky." řekne rozespala, opět.
Nevim, je to na hovno. Jsem pořád bez nálady a něco si čmárám. Jo, já vím, ve škole s eobčas zasměju těm vtipům, ale... Ale! Tohle není život, věčná deprese. Chtěla bych skončit. Jednosuše to ukončit, hned.

Koukám na telku. Jo, zase nic nedávají.
Čumím do zdi. Něco čmárám do sešitu. Jedním uchem poslouchám telku. Myslím, že mi slzí oko. Ne, já vzlykám, aha.
Tohle je můj život zlato...

Kapitola první

18. listopadu 2011 v 10:51 | Nehorázná (Tazi)
Jo, stává se to. Lidi Vás prostě odkopnout, jednosuše se na Vás vyserou, protože si najdou někoho užitečnějšího; nejlépe bohatčího, hezčího a chytřejšího.
Hele, když se nad Tím člověk zamyslí: dneska je každýmu u zadní části těla, kdo má co vevnitř, jde psrostě jenom o vzhled.

Je mi šestnáct, kamarádi nikde a spřízněná duše? 'Spří... spří-co?' Ne, fakt mi to nic neříká.
Většina lidí mi nadává a nemá mě ráda, jiní o mě ani nevědí, což je asi ještě horší.
Pak skončím na záchodkách, brečím, a moje namodralá řasenka je rozmazaná po celým obličeji, prostě pohodička.

Deprese ničím posloucháním metalový muziky, přičemž si čtu nebo pařím onlajn hru Love Me, jak poučné.

"Hey, Scarlett!"
"Tíno, co tě že?"
"Kromě Tvýho ksichtu? Ty celá!" Ten Tínin smích mi leze na nervy!
"Hech, ohromně vtipný, určitě se staneš komikem roku 2011." Ne, já je vážně nchápu. Něco jsem jim udělala? Sakra, ne, tak proč se do mě tak navážejí, proč mě tak nesnášejí?
Jediný, co mě při těhlech hádkách drží na nohou je můj drak Plam. Menčí figurka draka, která má v sobě něco zvláštního; nějakou moc, něco, co mě vždy ulidní, zmírí, uchlácholí. Tak.

Prolog

13. listopadu 2011 v 22:24 | Nehorázná (Tazi)
Jistě je na světe spousty lidí, kteří jsou poněkuď... zvláštní, se zvláštní rodinou, divnýmy "zvyky" a poněkuď vyšinutým stylem oblékání, jistě. Ale šestnáctileté Scarlett to tak vážně nepřijde. Najít spřízněnou duši a snad i fajn kluka je pro ní tak trochu... nesplnitelné. Lidé okolo ní se pořád smějí, mají radost a užívají si života. Scarlett možná také, ale uvnitř ví, že je to jen přetvářka. A navíc v sobě skrývá něco, co je... nadpřirozené.

***

"Hele, Scarlett má zas záchavat, nebo tak něco," posmívá se Katty. "Hele, a to Vám došlo až teď?" opáčí nasraně Scarlett. Tohle jí už vážně štve, je to tak pořád. Nikdo ji nerozumí, ani její hodně dobrá kamarádka. Po Maddy se jí stýskalo hodně. I když jí mohla prakticky kdykoli vidět, cítila, že je jí stále víc a víc cizí.
A od té doby, co se její máma rozešla s Tamtím, bylo všechno tak... tak jiné. Nikdo jí nerozuměl, a neměla nikoho, komu by to mohla říci, komu by se mohla svěřit. Měla podělanej život a aby toho nebylo málo: Bála se toho co bude dál. Co bude až... až prostě cokoli. Bála se už jen toho slova Budocnost. Ano, tajemno měla sice ráda, ale budoucnost pro ni byla strašidelná a po tom, co všechno prožila...
Má toho moc. Tedy ostatně jako vždy.
 
 

Reklama